O bludičkách na Poddžbánsku
V dřívějších dobách, kdy bývalo na Poddžbánsku mnoho bažin a vlhkých luk, zjevovala se v nich tajemná světélka, která sváděla za temných nocí chodce z cesty. I když učení lidé říkali, že to jsou plyny unikající z bahna, mnozí obyvatelé Poddžbánska věřili, že se zde zjevují bludičky.
Janovský soused Rýgl se vracel o jednom adventu domů z Rakovníka. Cestou se zdržel v hostinci v Povlčíně až do pozdních nočních hodin. Když se pak konečně rozhodl pokračovat k Janovu, byla tma tmoucí, že skoro nebylo vidět na krok. Najednou spatřil před sebou Rýgl světlo. Myslel, že někdo jde před ním s lucernou. Byl rád, že nemusí tápat ve tmě a pustil se za světlem. To si udržovalo neustále náskok zhruba sta kroků. Najednou si janovský soused uvědomil, že sešel z cesty a plahočí se v lukách a poté černockými lesy. To bludičky ho svedly do těchto míst, takže se s velkou námahou a celý uplahočený dostal domů až k ránu.
Jindy zas jel v adventní čas jiný janovský hospodář časně z rána pro otop do uhelny za Kounovem.K uhelně vedla neupravená hrbolatá cesta. Když hospodář přijel do míst, kde dnes vede buštěhradská dráha, spatřil v pravo jasné světlo. Otočil koně do těch míst, protože se domníval, že jde někdo po cestě se svítilnou. Ve skutečnosti však sjel na vedlejší polní cestu, která končila u hluboké rokle. Tak tak se podařilo jezdci zastavit v poslední chvíli koně, aby se do rokle nezřítili. I to prý byla práce bludiček.
Zajímavý příběh o bludičkách vyprávěl svým hostům také někdejší janovský hospodský Rais. " Já se něco nabloudil po lesích, " říkal starý Rais, " a nikdy jsem v nich nic podivného ani zvláštního neviděl. Až jednou. Když jsme stavěli, toť se ví, že bylo potřeba hodně dřeva. Chodili jsme pro něj se ženou vždycky večer, když hosté odešli z výčepu a vše se uložilo ke spánku. Jednoho večera, krátce před jedenáctou, jsme zase vzali pilu a sekery a šli do lesa cestou, která vede k myslivně Evigu. V lese jsme odbočili do úžlabiny, kde rostou statné smrky. Vybral jsem jeden z nich a chtěl jsem ho podříznout. Najednou jsem uviděl na dně úžlabiny plápolat oheň. Oheň střídavě rostl a zase pohasínal. Chtěl jsem se jít podívat, co se tam děje, ale žena mě zrazovala, že dole budou nejspíš tábořit cikáni. Bylo mi divné, že není slyšet žádný praskot hořícího dřeva, ani cítit kouř. Popošel jsem několik kroků, lehl si na zem a snažil se zachytit útržek nějakého hovoru. Všude ale panovalo hrobové ticho. Už jsem se zvedal, abych k prapodivnému ohni zašel, když náhle plameny vyšlehly, do výše tak mocné, že nás to oba vystrašilo a raději jsme se vrátili bez stromu domů.
Druhý den ráno se šla žena podívat do úžlabiny, ale po ohništi nenašla ani stopy. V poledne jsem se tam pustil sám. Myslel jsem si, že žena si spletla místo a hledala jinde. Šel jsem po svých vlastních stopách ze včerejška, ale nenašel jsem rovněž nic. Když jsem o tom vyprávěl sousedům, říkali někteří z nich, že se vzněcují podobné ohně tučností země, jiní zase, že se tak děje na vlhkých půdách v podzimních dnech. Další tvrdili, že takové ohně byly viděny v místech, kde jsou prý v zemi ukryté poklady. Radili mi, abych zašel do Evigu za hajným a nechal v těch místech kopat. To jsem však neudělal, protože jsem se bál., že by se hajný vysmál a má živnost by ztratila na vážnosti.
