O Cabárně
Janov je nevelká obec na severní hranici rakovnického okresu. Jméno dostal podle svého zakladatele Jana Štěpána, hraběte Meraviglia - Crivelli. Od nepaměti má však Janov přezdívku Cabárna a její obyvatelé Cabárníci. O tom, jak tato přezdívka vznikla kolují dvě pověsti.
Při cestě vedoucí Janovem je rybník., v němž bývalo nesčetné množství žab, jejichž hlasy oživovaly daleké okolí. Netrvalo dlouho a sousedé začali Janovu přezdívat Žabárna. A protože valná většina janovských obyvatel bývala německé národnosti, zkomolili přezdívku na Cabárna. Odtud se pak začalo Janovským říkat Cabárníci.
Existuje však ještě jedna verze. Janovští při nedostatku polí prý chodívali na trávu pro svůj dobytek na pole povlčínských sosedů. Ti to neradi viděli, protože jim janovští nejednou pošlapali otavu i vzrostlé obilí. Povlčínští jim proto posměšně říkali Capáci a Janovu Capárna, což se postupem času změnilo na Cabárníky a Cabárnu.
O černé vodě
Podobné zkazky se vypravují také o černé vodě, jak domorodci říkají kaluži v Pěkném lese, který je součástí polesí Bučina.V lesním úžlabí je stojatá voda, za léta pokrytá hustým zeleným povlakem. Jejími " obyvateli " jsou především čolkové, žáby a všelijaké druhy vodních komárů. Žabí skřeky a komáří bodance odhánějí od vody nezvané návštěvníky, kteří sem náhodou zabloudí. Jednou tudy šel večer janovský soused Blumrt.
Pracoval v Deštnici za hranicemi lounského okresu, a protože byl už večer, namířil si to do Janova nejkratší cestou, která vedla právě okolo Černé vody. Když toto místo míjel, skočilo mu něco na záda a pevně se tam usadilo. Bylo to tak těžké, že soused Blumrt pod nečekaným břemenem málem upadl. Snažil se vetřelce setřást, ale marně. A tak se dál plahočil lesem, seč mu síly stačily. Vlasy mu stály hrůzou na hlavě a vytrvale se modlil. Když dorazil soused na kraj lesa, najednou nezvaný " host " seskočil z jeho zad a zmizel v křoví u cesty. Blumrt se rozběhl směrem k Janovu, a když šťastně doběhl domů, přísahal před několika svědky, že už v životě nepůjde večer kolem Černé vody.
O Beraní jámě
Mezi Janovem, Kounovem a Deštnicí se rozkládá polesí, jamuž se od nepaměti říká Bučina. Je hojně rozbrázděno travnatými a písečnými úvaly. Jak naznačuje pojmenování lesa, rostlo zde mnoho buků, které jsou dnes nahrazeny borovicemi a smrky. Jejich koruny si vyhledávala hejna vran, která si zde zřídila své hnízdiště. Krákorání těchto opeřenců, jež se ozývala nejčastěji před změnou počasí, budilo nepříjemný pocit zejména u lidí, kteří museli Bučinou kráčet za větrných a temných večerů. Není proto divu, že v dobách minulých vznuklo o Bučině a jejím okolí hodně pověstí.
Jdeme-li z Janova k Nové Hospodě, narazíme v lese vpravo od silnice na rokli, které se říká Beraní jáma. Prý u ní kdysy strašívalo. Před lety se tudy pozdě večer s povozem jedem janovský soused z holedečského mlýna. Když dojek k Beraní jámě, zpozoroval, že mu cosi vyskočilo na vůz. Nevěděl co to bylo, a ze strachu se o tom snad ani nechtěl přesvědčit. Bylo to velmi těžké, což poznaly kravky zapřažené do povozu, neboť od té chvíle, co nezvaný spolucestující nastoupil, se sotva vlekly. Když soused minul onu nešťastnou jámu, náhle to z vozu seskočilo a od té doby šly kravky zase lehkým krokem. Také obyvatelé Povlčína, kteří do těchto míst chodívali pro stlaní, zde byli několikrát vystrašeni čímsi neznámým tak, že odtud utíkali, co jim nohy stačily. Co u Beraní jámy pocestné přepadlo, se nikdy nikomu nepodařilo objasnit. Vlastně ani nevíme, jestli někdo našel odvahu a pokusil se o to.
O ohnivém muži
Jedno nedělní dopoledne si vyšel starý Daniel z Kounova do Bučiny, aby si tu vyhlédl nějakou zaschlou chvoji. Po krátkém hledání našel právě takovou, jakou potřeboval, a ihned si umínil, že si pro ni večer zajede. Aby ji snáze našel, oloupal z ní při zemi kůru. Když se vrátil domů, požádal souseda Pedála, zda-li by mu půjčil koně, že si potřebuje z lesa přivézt trochu suchého dříví.
Soused svolil, a tak když se setmělo, vypravil se Daniel i se svou ženou pro vyhlédnutou chvoji. Chvíli trvalo, než v lese našli místo, kde poznačený strom stál. Když se k němu přiblížil, koně zafrkali a zastavili se. Daniel se podíval mezi stromy a s úžasem spatřil, jak mezi nimi stojí podivná postava, které z těla šlehají plameny. Ihned ho napadlo, že je to ohnivý muž, o němž už slyšeli mnohokrát vyprávět. Danielka se rozklepala a chtěla okamžitě povoz obrátit. Její manžel si ale dodal odvahy a řekl : " Zůstaň sedět ve voze, já se podívám kdo vlastně ten ohnivý muž je. Bude-li to čert, poprosím ho, aby mi tu choji pomohl porazit a naložit. " Ač ho žena zrazovala, aby do lesa nechodil a zbytečně se nerouhal, Daniel na její slova nedal a rázně vykročil směrem k Bučině.
Namířil si to přímo k místu, kde ohnivý muž stál. Když odešel až k vyhlédnutému stromu, ohnivák náhle zmizel. Jenom kmen, zbavený kůry, zářil v odlesku měsíčních paprsků jako roj žhavých jisker. Odvážný Daniel se příhodě zasmál, ale jeho ženě nikdo nevymluvil, že na kraji lesa viděla na vlastní oči ohnivého muže....
O hejkalovi
Onen zloduch, který vystrašil janovské sousedy u Beraní jámy a u Černé vody, byl prý hejkal. Nejraději se tdržoval právě v lese u Černé vody, kde zvlášť za jarních a podzimních nocí bylo slyšet jeho příšerné " hu-hu-hu-hú ". Ozvěna jeho děsivého hlasu se nesla z lesa až daleko do sousedních polí. Lidé vypravují, že hejkal má podobu malého mužíčka, jemuž se ve tmě lesknou oči jako dva řeřavé uhlíky. Ve dne prý přespává v korunách stromů, za noci slejzá a provádí své rejdy. Svým hejkáním straší lidi a svádí je z pravé cesty. Jeho obvyklou zábavou je skákat pocestným nečekaně na hřbet a sedět tam tak dlouho, dokud nešťastník neopustí "jeho " les.
O záhadném mnichovi
Další tajemnou postavou, kterou prý čas od času bylo možné v Bučině spatřit, byl záhadný mnich. Když se stavěla buštěhradská dráha mezi Janovem a kounovem, šel si janovský občan Halaš do Bučiny uříznout nějaké latě, aby si mohl vyspravit plot u své zahrady. Byl to silný a nebojácný mladík, a tak vyrazil k Bučině bez jakýchkoli obav. Když tam došel, již se stmívalo. Halaš chodil sem a tam, ohlížel se po pěkném smrčku, ale takový jaký potřeboval, ne a ne najít. Už si myslel, že se vrátí, když se náhle zdvihl vítr, stromy začaly šumět a lesem se ozvaly kroky, jako by mlázím prchalo srnčí. Halš se ohlédl a několik kroků od sebe spatřil na lesní cestě kráčet mnicha. Byl bos, oděný do černého hábitu, tvář měl nažloutlou jako sýr a hlavu šedivou. Ubíral se směrem k Nečemicům, aniž si mladíka všiml. Nebojácný Halaš se vydal tiše za ním, aby vyzvěděl, kam mnich jde. Sledoval ho s odstupem až k hlubokému úvalu, kde mu mnich zmizel právě tak tajemně jako se objevil. I když mu později v janovské hospodě kamarádi říkali, že měl halucinace, Halaš si nedal vymluvit, že viděl skutečného mnicha. Tvrdil, že to byl bosý kapucín, oděný do černé kutny.
Halaš však nebyl jediný, kdo tajemného mnicha spatřil. Starý Bachman z Janova se živil povoznictvím. Jednou vezl z Nečemic jáhly a potkal v Bučině kapucína, podobného tomu, o němž vyprávěl mladý Halaš. Bachman si navíc všiml, že mnich měl ohnivé oči. Bachman byl pobožný muž, a tak, když mnicha spatřil, padl na kolena a začal se hlasitě modlit. Na to se kapucín zastavil, vzal povozníka za rameno a pravil : " Máš štěsí, že se modlíš, protože modlitba tě chrání před mou mocí! ! Na tozmizel. Starý Bachman setkání s kapucínem odstonal. Když se po návratu doma svlékl, měl prý na rameni vypáleny všechny prsty mnichovy ruky, ale kabát i košile zůstaly neporušeny.
Brzo o setkání Bachmana s kapucínem věděl celý kraj, a tak, kdo nemusel, raději do Bučiny nechodil. Za tmy se jí vyhýbali i lesní adjunkti. I stalo se jednou, že jakýsi Sochor z Povlčína šel na lesní pych. Když byl v nejlepším, ozvaly se poblíž místa, kde se skrýval kroky. Socho vyhlédl z trní a spatřil, jak se k němu blíží adjunkt Lang. Zachoval se duchapřítomně. Navlékl si na hlavu kapucu svého pláště, zkřížil ruce na břiše a vyrazil přímo proti Langovi. Novopečený adjunkt se strašně lekl a v domnění, že je to tajemný mnich, vzal nohy na ramena a pelášil k Janovu. Z toho leknutí dostal horečku a několik dní si poležel v posteli. Janovští, kounovští a povlčínští pytláci prý měli v ty dny úplné hody.
O hluchém Matějovi
Jednoho dne si janovský soused Josef Matěj vyšel do lesa Bučiny, aby si odtud přinesl několik tyčí. Zašel do rokle, na jejímž dně rostly pěkné smrky. Vyhlédl si některé z nich a dal se do práce. Toho dne si vyšel na obhlídku lesa také lesmistr vz Německé Lhoty. Když přišel do Bučony spatřil v rokly člověka, jak podřezává pěkný smrček. Lesmistr se rozčílil a křikl dolů do rokle, aby toho okamžitě nechal. Matěj však byl hluchý jak poleno, láteřícího lesmistra neslyšel a řezal dále. To strážce lesa rozlítolo ještě víc. Nechtělo se mu slézat po příkrém svahu dolů do rokle, a tak zahrnoval Matěje jednou nadávkou za druhou. Hluchý soused však na hromobití, které neslyšel , nic nedal a pokračoval pilně ve své práci. Když nereagoval ani na výzvu, aby se pakoval z lesa, vzteky brunátný lesmistr strhl z ramene pužku, namířil na neznámého škůdce a vystřelil. Člověk dole v rokli rozhodil rukama a skácel se na zem bez jediného hlesnutí. Lesmistr náhle vystřízlivěl, nejprve se rozklepal jako osika a pak vzal nohy na ramena a utíkal od rokle pryč, jak jen rychle mohl.
Nešťastného Matěje našli později v rokli lesní dělníci. Ležel v mechu, hlavu na kameni. Lesmistr, obávaje se následků svého přenáhlení, uplatil prý adjunkta, aby vzal zločin na sebe. Přesto však trestu neušel. Brzy ohluchl jako nešťastný Matěj, byl propuštěn ze služby a zanedlouho v chudobě zemřel. Rokli, ve které skonal hluchý Matěj, se od těch dob říká U nebožtíka Matěje.
